Čejčské jezero

Na jihovýchodní Moravě, konkrétně ve střední části Dolnomoravského úvalu a jihovýchodní části Středomoravských Karpat, vzniklo ke konci poslední doby ledové několik jezer, z nichž nejznámější byla jezera Kobylské a Čejčské.

Vznik Čejčského jezera se datuje do období před 15 000–10 250 lety. Čejčské jezero se rozkládalo v jezerní kotlině, mělo rozlohu až 130 ha v závislosti na kolísání výšky vodní hladiny. Lokalizace a rozsah Čejčského jezera jsou patrné z historických map, počínaje mapou Moravy od Jana Amose Komenského z roku 1627 až po mapu z 2. vojenského mapování v roce 1842.

Jezerní kotlina Čejčského jezera obklopená po obvodu mladými zlomovými svahy je vyplněna třetihorními sedimenty vídeňské pánve, konkrétně mořskými jemnozrnnými písky a jíly. V průběhu mladších čtvrtohor šlo o postupně se zazemňující a zarůstající vodní těleso, jehož sedimentaci, ale i směr odvodnění zjevně ovlivňovaly i neotektonické pohyby. Následně jeho vývoj v souvislosti s lokalizací ve staré sídelní krajině dlouhodobě ovlivňovala lidská činnost. To se projevilo především brzkým odlesněním okolní krajiny, snad již v prehistorickém období, a brzkým zavedením zemědělské činnosti. To mělo za následek zazemňování Čejčského i dalších jezer v oblasti jemným bahenním kalem, které probíhalo ve zvýšené míře především v 15. až 18. století.

• jezera na jižní Moravě
• "Bezedňák"
• silná vrstva nánosů, řídké bahno
• plocha až 130 ha
• hloubka kolem 1 metru

První písemné informace o charakteru Čejčského jezera máme již z 16. století, kdy moravský zemský lékař Tomáš Jordán z Klauznburku popisuje bezodtoké jezero, které nemá přítoky. Jezero bylo mělké, s největší hloubkou méně než dva metry. Lidový název „Bezedňák“ nebo „Bezedník“ byl údajně odvozen od velkého množství sedimentů, na což byla navázána i řada místních pověstí, např. o propojení jezera s mořem. Při nižší hladině v létě popisuje T. Jordán odhalené břehy se solnými výkvěty a zaznamenává silně hořkou chuť a žlutozelenou barvu jezerní vody. Extrémní chemismus způsobil, že v jezeře nežily žádné ryby a dobytek (vyjma místního) nemohl vodu pít. Voda z jezera, ale i z některých okolních studní se používala k léčení kožních chorob u zvířat i lidí a mezi lety 1716–1857 v Čejči fungovaly lázně s názvem Heliga, podle jednoho z pramenů. Výše uvedený popis lokality ukazuje, že Čejčské jezero bylo typickým mělkým stepním slaným jezerem, jaká dnes známe z jiných oblastí Panonské pánve, např. z východního Rakouska, Maďarska nebo srbské Vojvodiny. Díky specifickému podloží je zde chemismus silně ovlivněn především přítomností hořkých solí, konkrétně síranu sodného (Na₂SO₄; tzv. Glauberova sůl) a síranu hořečnatého (MgSO₄; tzv. epsomská neboli hořká sůl).

Díky specifickému chemismu se na březích Čejčského jezera a v širším okolí vyskytovala unikátní společenstva halofytních rostlin. Za touto vzácnou flórou jezdila do Čejče již od počátku 19. století řada botaniků, od nichž máme informace o výskytu jednotlivých druhů. Jezero s okolními solnými močály, slatinnými loukami a stepními svahy s výskytem vzácných rostlin bylo mezi botaniky vyhlášené a některými autory nazývané např. „pokladnice moravské flóry“ nebo „Eldorádo moravských botaniků“. z tzv. čejčského okrsku halofytní flóry je znám historický výskyt 15 druhů charakteristických halofytních rostlin, z nichž se do dnešních dnů dochovalo 5. Ty se však dnes nevyskytují v místě bývalého Čejčského jezera, ale na nedalekém slanisku Zápověď u Terezína.

Po vysušení Čejčského jezera v letech 1857–1859 většina druhů slanisk a vlhkých luk zřejmě rychle vymizela, jak dokládá absence herbářových dokladů a publikovaných floristických údajů z následujících let. Do 80. let 20. století zanikly všechny lokality náročnějších halofytů nejen u bývalého Čejčského jezera, ale i v okolí. Revitalizace lokality Zápověď u Terezína v roce 2003 však vedla ke spontánní obnově slaných biotopů s několika druhy halofytů na této lokalitě.

Hvězdnice panonská (Tripolium pannonicum) zdobí svými žlutofialovými květenstvími slaniska na konci léta a začátkem podzimu. V minulosti se vyskytovala téměř ve všech oblastech se slanými půdami na na jižní Moravě včetně Čejčského jezera. Na většině z nich do 70. let 20. století vyhynula a do dnešní doby se zachovala jen na slanisku u Dobrého Pole a u rybníka Nesytu na Břeclavsku, odkud pochází tento snímek.

Slanorožec rozprostřený (Salicornia perennans) je typický druh pobřeží slaných jezer, který se kdysi vyskytoval i na Čejčském jezeru. Životu na slaných půdách přizpůsoben ukládáním solí ve zvláštních prostorách uvnitř buněk – vakuolách. Buňky jsou proto velké a celá rostlina je dužnatá (sukulentní). Tento druh je typický pro slaná jezera, na území České republiky však po vysušení jezer a odvodnění slaných půd vyhynul v 70. létech 20. století. Nejbližší lokality se dnes nacházejí u Neziderského jezera v Rakousku, odkud pochází tento snímek.

Z pohledu zoologického bohužel chybí podrobnější informace o tom, jaká společenstva se v Čejčském jezeře vyskytovala. z výzkumu sedimentů je znám historický výskyt halofilních druhů lasturnatek (Ostracoda). Fauna vodních měkkýšů v horních částech sedimentu dokládají postupné zazemňování jezera s rozvojem mokřadní vegetace. V průběhu staletí se zjevně měnil chemismus jezerní vody, protože zatímco v 16. století se v jezeře údajně nevyskytovaly ryby, v 18. století jich v jezeře byla hojnost a byly předmětem lovu. V první polovině 19. století se zde údajně lovili kapři, líni, štiky, karasi a okouni. Výskyt ryb potvrzuje i nález rybích otolitů v sedimentu. I když domácí vodní ptáci údajně nemohli vodu z Čejčského jezera pít, protože by uhynuli, zmiňuje Tomáš Jordán z Klauznburku i velkou bohatost divokého vodního ptactva a popisuje, že hladina jezera vypadala díky vodním ptákům (jmenuje lysky, divoké husy a kachny) jako „přikrytá černým suknem“. Lovu vodního ptactva se zde později účastnila i Marie Terezie.

Zásadní vliv na vývoj jezera, především v posledních staletích, měla lidská činnost. Kromě odlesnění okolní krajiny, které zvýšilo ukládání sedimentů v jezeře, šlo i o využívání vody k lázeňským účelům, zaústění odpadních jímek do jezera a těžbu hnědého uhlí v těsné blízkosti jezera. S těžbou uhlí souvisel i rozmach cukrovarnictví v první polovině 19. století, kdy na Hodonínsku fungovalo devět cukrovarů a čejčské doly zásobovaly uhlím cukrovar v Martinicích. Právě cukrovarnictví bylo hlavním důvodem zániku Čejčského jezera. V souvislosti s britskou námořní blokádou v době napoleonských válek nebyl k dispozici třtinový cukr a pozornost se tak upřela na možnost získávat jej z cukrové řepy. Ta má přímořský původ, a proto na rozdíl od většiny ostatních plodin dobře snáší zasolení. Čejčské jezero bylo vysušeno v letech 1857–1859 finančně nákladnou tvorbou odvodňovacích kanálů po celé ploše jezera s jedním velmi hlubokým v jeho centrální části. Voda byla svedena do Čejčského potoka a následně do Trkmanky v oblasti bývalého Kobylského jezera, které bylo vysušeno už ve 30. letech 19. století. Při tomto procesu bylo stejnou svodnicí vypuštěno i Terezínské jezero (tzv. Smraďák), které leželo na půli cesty mezi Čejčským a Kobylským jezerem. Jezero bylo odvodněno pro získání nové plochy orné půdy za velkého veselí zdejšího obyvatelstva. Se zánikem jezera, zpečetěném dalším razantním odvodňováním v průběhu 20. století, končí lázeňství v obci Čejč, výskyt většiny slanomilných druhů a alespoň prozatím i historie unikátního ekosystému.